dopis naděje

V úterý účinkoval sbor ND a SO na koncertě pro Ukrajinu. Rusové se vesměs nezúčastnili. U některých to bylo ze strachu, že by za to byly postiženy jejich rodiny v Rusku, někteří si bohužel své narušené vnímání světa přivezli ze své vlasti. Kromě nich nedorazili ani někteří čeští kolegové. Jsou to v podstatě titíž lidé, kteří se hlásí k antivaxerům, antirouškařům a podporují SPD. Člověku nad tím zůstává rozum stát. Chtěla bych se jich zeptat, jestli jim nevadí, že ruský režim vraždí novináře, opozici, zatýká lidi s jiným názorem....jestli chtějí v takovém systému žít? O vraždění civilistů na Ukrajině ani nemluvě. Nebo jestli jim nevadí, že ruský režijní tým, se kterým nyní pracujeme a který se vyjádřil proti válce, obdržel z ambasády dopis, že až se vrátí domů, budou stíháni podle paragrafu, kde jim hrozí 15 let vězení. Ale vlastně nemám ani sílu se jich na to ptát.
Snažím se utěšovat tím, že každý má nárok být pomýlený nebo dementní.
Žila jsem šest let s Rusem. Celá jeho rodina Putina uznávala jako člověka, který po rozpadu stabilizoval Rusko. I jich se bojím zeptat, jestli svůj názor přehodnotili. Ale vzhledem k tomu, že ruská televize u nich jela nonstop, nedělám si iluze.
Není to samozřejmě dostatečný vzorek, ale přesto jsem prakticky u všech Rusů, co jsem poznala, vnímala jejich svérázný výklad historie a velikášský ruský mýtus, který sají s mateřským mlékem.

Bohužel, dokud se neotevřou jejich archivy a nepodívají se na svou historii se střízlivým odstupem, nic se nezmění. Je to jako terapie, rozeberete svou osobnost na prvočísla, moc to bolí, objeví se věci, které před sebou úzkostlivě tajíte, ale bez toho se nemůžete uzdravit. Taková kolektivní terapie by trvala pravděpodobně několik generací. Ani my jsme se doteď plně nevyrovnali s temnými stránkami své historie a selhání. Bojím se, že ruská duše už je natolik zmrzačená, že takovou terapii nepřipustí a dál se bude chovat jako ublížený narcis. Bude lhát všem a nejvíc sobě.
Malá naděje svítá ze zprávy, kterou dostal můj nejbližší přítel od svého kamaráda, z dob studií v Moskvě.
"Ahoj XXXX,
Říct, že jsme v šoku je slabé slovo.
Ten bastard začal válku od nuly, shoří v pekle.
Naše země se vrací do jakýchsi stalinských neprůchodných a nelidských let. Všechny země se od nás odvracejí.
Jsme z toho úplně vyřízení. Zrovna jsme se ženou spřádali cestovní plány na jaro-léto, sotva se Evropa a my trochu vzpamatujeme z Covidu, ukázat X. (dceři). opravdové moře, pohádku o Golemovi už dobře zná - na seznamu destinací byla i Praha.
A teď - rozpoutal král Herodes válku. Chce se nám opustit tuhle zemi, kde polovina lidí hoří hanbou a druhá polovina s hlavou vymytou propagandou sní o dobytí Kyjeva.
Bratr na bratra.
Velmi se stydím za svou zemi.
Že jsme to dovolili.

Bůh-ví, kdy se vůbec uvidíme, kdy kvůli tomu idiotovi.

Přeji ti, XXXX a vašim holkám zdraví! A prosím, řekněte svým dětem, že ne všichni Rusové chtějí válku a ne všichni Rusové jsou zmetci (zrůdy, šílenci)."
Kéž by těch, co se stydí, byla aspoň ta polovina.