Já a sport - Díl I. - Dětství a dospívání

Žbluňk všem do česko-slovensko-polského rybníčku ;-)

I když asi všichni víte nebo přinejmenším tušíte, jak to mám se sportem, přesto vám napíši pár řádku na #tematydne. Asi by to bylo divné ho zadat a pak nic nenapsát, ehm že?

Již od malička jsem byl sportovní typ. Bydleli jsme na vesnici ( Pozořice), kde sice moc možností sportovat, organizovaně, nebylo, ale byl tu fotbalový klub. Protože jsem asi od 5ti let už kopal do míče, skoro denně u garáží za bytovkami místního JZD, bylo jasné, že budu jeho součástí. Takže s nástupem do první třídy, jsem i začal trénovat a hrát fotbal. Asi jsem byl šikovný, jezdil jsem i na zápasy proti starším klukům. Dokonce se na mě občas jezdili dívat trenéři z brněnské Zbrojovky a jak jsem se dozvěděl o mnoho let později, byli i v kontaktu s mými rodiči. Jenže před prázdninami mi začal bolet kyčelní kloub, začal jsem kulhat a musel do nemocnice. Tam mi byla zjištěna Perthesova choroba na levé noze. Nekróza hlavice stehenní kosti. Prostě místo kulatého kloubu, jsem tam měl placku. Konec fotbalu, rok a půl po nemocnicích a v sadrách a další roky speciální strojková ortéza … Samozřejmě bez sportování a tělocviku. Jediné co jsem měl povolené, bylo plavání, které mě však absolutně nebavilo. Jen co jsem si zvyknul na „strojek“ na noze, už jsem chodil na hřiště „čutat do meruny“. Samozřejmě na tajno, aby to rodiče nevěděli.

Když mi bylo asi deset, přestěhovali jsme se do Olešné u Blanska. Sice jsem už chodil bez „strojku“, ale sport, který jsem chtěl dělat, byl pro mě tabu. Vlastně se nic nezměnilo, zákaz přetěžování nohy trval stále, ve škole osvobozen od TV. Jediná změna byla, že jsme bydleli 3 km od města a možnost sportovat byla větší. V Blansku byl plavecký oddíl a oddíl vodního póla. Přesto, že mě plavání nebavilo, jsem začal chodit do póla. Tam jsem vydržel asi třičtvrtě roku. Jen jsme plavali, skákali žabičky a delfínky. Míč jsme skoro neviděli, natož ho měli ruce. Nebavilo mě to. Asi od 6. třídy jsem začal chodit do střeleckého oddílu. Střelba ze vzduchovky. Tuším , že jsme měli Slavii 631 de luxe. To mě hodně bavilo a dost mi to šlo. Ale po roce a půl jsem s tím taky seknul. Na závody jezdili jen „vyvoleni“ , děti prominentních rodičů, kteří byli ve „straně“. I když byli horší než já. Trenér s tím nemohl nic dělat, dostal to příkazem. Měl jsem smůlu, rodiče ve straně nebyli.

Poslední dva roky na základní škole jsem měl fajn tělocvikáře. Protože jsem byl ze zdravotních důvodů osvobozen od tělocviku a nebyl v něm klasifikován, tak jsem si mohl vybírat a občas si zacvičit. Většinou to bylo, když se hrál fotbal nebo basket. Měli jsme ve třídě čtyři kluky, kteří hráli fotbal závodně a ti mě „učili“ fotbalovým kouskům. I když tenkrát se moc technicky nehrálo. Stačilo umět dvě kličky, pořádně vystřelit a rychle běhat. Občas jsem si skočil do výšky nebo do dálky. Gymnastice jsem se vyhýbal. Ač jsem vlastně oficiálně necvičil, každý rok jsem dostal bronzový odznak zdatnosti. :D

V nastaveném trendu „cvičím, když mě to baví“ jsem pokračoval i na středním učilišti. Na začátku druháku jsem musel s „Perthesem“ na operaci. Asi trest za to, že jsem neposlouchal lékaře a snažil se sportovat aspoň rekreačně. Provedli kosmetickou úpravu na kloubu ( tam kousek ubrali, tam zase přidali) a vyztužili to dvěma šrouby. Asi po pěti měsících jsem zase kopal do balónu. Samozřejmě stále se zákazem od doktorů. ;-) Prostě neposlušné, nerozumné, fotbalu chtivé dítě. Navíc co se mi může stát, když to mám zpevněné dvěma šrouby, že? Vždyť ve třídě mám opět spolužáky fotbalisty, kteří mě toho zase víc naučí.

Fotbal byl moje srdeční záležitost. Aktivně, v rámci možností i pasivně. Co se týká fandění, nemohl jsem říct , že jsem skalní fanoušek toho nebo onoho týmu. Spíš fans určitého hráče. Frank Rijkaard, Marco van Basten, Ruud Gullit, Denis Berkamp, Patrik Kluivert, Ruud van Nistelroy, Robin van Persie ….

Pokračování příště ...... ;-)

Děkuji všem, kteří dočetli až sem. ;-)