Před několik dny jsme měli se školou exkurzi. Někdo rozhodl, že jako třída pojedeme vlakem. Pěknej vopruz. pomyslel jsem si a kámoši souhlasně přikývli.

Den ulejvárny v podobě exkurze začal ráno na nádraží. Naše banda zabrala hned první kupíčko, takticky vedle holek. Ještě rychlá kontrola instáče, než se rozjedem a data budou v čoudu.

Souprava se rozjela. Vopruz právě začal, pomyslel jsem si nahlas. Někdo pronesl, že bychom si mohli dát nějakou únikovku. Dohadování zabralo dobrou půl hodinu. Když v tom Petr vzal kšiltovku a prohlásil: „Někde ji schovám, kdo ji najde, bude vítěz“.
Všichni souhlasili a zakryli si oči. Za chvilku klaply dveře a Petr byl zpátky. Všem bylo jasné, že čepka bude někde mimo kupíčko.

Mezitím vlak zastavil na malé stanici vedle nákladní soupravy.

O několik dalších vteřin Karlos nese čapku. Byla schovaná vedle u holek v kupíčku.
Podle pravidel, on teď vybírá, co se bude hledat. Přemýšlí, a bloumá očima, které se mu zastavili na mých botách.

„Ti hráblo ne? Přece nebudu bos!“
„Srabe, srabe,“ začali všichni skandovat.
Neochotně jsem se zul a podal mu svoje zánovní bílý adidasky.

Za chvilku byl zpátky a dost uštěpačně se usmíval. Hned jsem načíhnul do vedlejšího kupíčka k holkám.

„Vystřel, tvoje sedmimílky tu nemáme a už nevotravujte.“

Docela mě rychle vypoklonkovovaly. Podívám se mezi vagony.
Nejsou tu.

„Hele Karlos, napovez.“

Vagón sebou trhl, naše souprava se rozjíždí a nabírá na rychlosti. Venca, co znuděně sedí u okna vykřikne: „Hele vole, tamhle ti jedou boty!“