Praděd běžmo

...

Z Adolfovic jsme vyrazili o půl devátý s tím, že kdybychom někde po cestě narazili na neočekávaný problémy (spoiler alert: narazili), budeme mít poměrně luxusní časovou rezervu před tím, než dorazí na to samé místo ostatní (ti vyráželi sice autem, ale po nás a pěšky).

začali jsme zvesela

Začátek vypadal naprosto luxusně. Běželi jsme časově nad plán a do zhruba 13 kilometru na Videlské sedlo šlo všechno jak po másle. Pak nás měl čekat nejhorší úsek trati - cesta na Švýcárnu, kam se vystoupá během asi 3 kilometrů o 400 metrů. Tam nás bohužel potkal první problém a to bylo moje pravý lýtko, který začalo protestovat při výbězích. Znamenalo to pro nás, že roviny půjdou lehkým výklusem, všechno nahoru chůzí a seběhy naštěstí v pohodě.

Švýcárna

Něco málo jsme si ještě nastoupali na Praděd, krátce se rozhlédli, převlíkli, dali krátkou pauzu a porozhlídli se. Čas jsme měli navzdory zpomalení poměrně komfortní a všechno vypadalo docela růžově i vzhledem k tomu, že jsme měli klesat, což moje pravačka nesla o poznání lépe. Co nás ale mělo varovat, byl krásnej výhled na Dlouhé stráně, který se nezdáli o moc níž, než Praděd. Podle našich propočtů jsme přitom měli následující kilometry běžet poměrně razantně dolů. Leč jak je člověk zaplavenej endorfinama, moc mu to nemyslí. A tak jsme se vydali klesat.

Praděda

A klesali jsme a klesali jsme a tam někde to začalo bejt fakt divný...

sestup sice divnej metrážně, ale zase fakt pěknej na oko

Když jsme konečně doklesali dolů, hodinky hlásili nějakých cca 850 m.n.m., měli jsme za sebou přibližně 27 kilometrů a měli jsme tím pádem být u konce. První ukazatel nám ovšem nahlásil, že na nádrž je to dalších 5 kilometrů. Po silnici. A to nahoru... Hodně nahoru!

Ono totiž když člověk hledá Dlouhý stráně na mapách, musí si dát pozor na to, co vlastně hledá. My jsme totiž celou cestu naplánovali v podstatě naprosto luxusně. I s časovou rezervou. Ale když chcete na Dlouhý stráně, chcete se podívat na Horní nádrž že jo. Ne na přečerpávací vodní elektrárnu... A to byl přesně náš kámen úrazu, čemuž jsme se zbylých 5 kilometrů jen zoufale smáli. Znáte takovej ten stav, kdy se něčemu smějete, ale jako že fakt smějete, protože se dostanete do tak absurdní a bezmocný situace, že už se nedá nic moc jinýho vlastně ani dělat? Tak nějak takhle jsme se cejtili po tom, co jsme nastoupali už přes 1000 metrů, uběhli(a ušli) cca 27 kilometrů a ještě nás nějakých 600 metrů a 5 kilometrů čekalo.

Tam už nám fakt vypnul mozek, takže upřímně řečeno vlastně vůbec nevim, jak jsem se s tím lejtkem dokázal vyškrábat nahoru, ale nějak jsem to zvládnul. Čistej čas našeho pohybu se nakonec zastavil na asi 5 hodinách a pár minutách (zhruba polovina z toho byl běh a polovina chůze), necelých 33 kilometrech, 1730 nastoupaných metrech, 857 metrech sestupu a asi dvou spálených velkých menu s burgerem, hranolkama a kolou z Mekáče.

grupa pohromadě

Můžu říct, že to byla dosud nejtěžší běžecká výzva, kterou jsem absolvoval (ještě jsme si to teda sešli po sjezdovce dalších 6 kiláků dolů do Kout, ale to už jsem nepočítal). Sám bych tam asi pošel, ale takhle ve dvou to vlastně byla celkem zábava. Byť to samozřejmě bolelo.

Plyne z toho asi hned několik poučení:

• Nikdy neplánujte nic u vína (rozhodně ne na druhej den)
• Když už plánujete něco u vína, třikrát si to ještě za střízliva zkontrolujte (aneb třikrát měř a jednou běž)

Trasa here